verze pro tisk

Svatý Vojtěch

8. únor 2008
Svatý VojtěchSvatý Vojtěch

Svatý Vojtěch v našem kraji

Jak jinak než se vší úctou vzpomenout na Slavníkovce, který dvakrát po zmíněné staré cestě prošel. Zapsal se do srdcí všech pokolení a tato přes tisíc let stará historie neztratila na své vážnosti ani dnes.

Vojtěch byl jedním ze Slavníkových synů, matka se jmenovala Střezislava. Na dlouhých cestách má svůj doprovod, ve kterém je pěstoun Radla a jeho bratr Radim. Šlo o cesty do Uher, Říma a nakonec k Prusům, kde byl Vojtěch r. 997 zabit. Kudy šel, tam v pozdější době začaly vznikat pověsti. Na jeho počest se stavěly kostely a kapličky, uctívaly se kameny, na kterých se zastavil. Je zajímavé podívat se na práce starších historiků, jak nad některými událostmi a zastaveními pochybují. V pověstech je silný "motiv návratu", který se váže k návratu biskupa z Říma do Prahy, který postupuje celé západní Čechy. Cestu poznáme podle kaplí zasvěcených svatému Vojtěchovi. K nejznámějším patří kaple v Milavčích u Domažlic, v Otěšicích, u Merklína, v Petrovicích, u Měčína, ve Vrčeni, u Nepomuka, kostel ve Šťáhlavech. Dále jeho cesta pokračovala do staré Plzně.

Hlavním posláním světce bylo vymýcení pohanství a jeho zvyků hluboko v lidech zakořeněných. Proto se setkával u lidu s nepochopením, křivdou a zlem, ba přímo s nenávistí. Jak napsal starý kronikář "Světec nejen, že prošel krajem, ale nabádal lidi k víře křesťanské a také modly pohanské porážel."

Je třeba připomenout některé cesty světce a to do Monte Casina, Francie, Magdeburku, Polska, Říma, Uher a samozřejmě do české krajiny, kde jeho rod držel velikou část království. Klikatá cesta od Klatov přivedla světcovy kroky do Petrovic. Zde údajně leží veliký kámen, na kterém Vojtěch odpočíval. Poté následovaly Žinkovy, zalesněný vrch Pouzdřim, na jehož vrcholu měl světec odpočívat. Ze samého Nepomucka je několik pověstí o tom, kde odpočíval a to, jak z náměstí, které tehdy ještě nebylo, dále z Vyskočilky, a ze Zeleného dolu směrem na Klášter. Historka o zázračné studánce a balvanu, který byl vyloven z vody se váže k místu, kde je dnes kaplička Svatého Vojtěcha. Několik metrů nad ní se nalézá kámen, ze kterého prý světec kázal.

V Borkovském lese u Křižovatek je údajně kámen s prohlubní, kde měl světec odpočívat. Pod vrcholem Borkovského lesa se nalézá zajímavý buližníkový útvar. Jeho jižní stranu tvoří skalní rozsedlina překrytá obrovským mnohatunovým kamenem. Do této skalní štěrbiny se vejde člověk. O tomto místě se drží pověst, že zde svoji samotu sdílel zchudlý šlechtic jménem Břímota. Některá pověst uvádí jen jednoho poustevníka a jiná hovoří o spolu žijících bratrech na tomto místě.

V této době byla Zelená Hora pustým kopcem bez stromoví. Na vrcholu byly jen veliké kameny, a proto kopec sloužil pohanskému náboženství jako posvátné místo při rituálech pohanských kněží. Tomu, že zde široko daleko bylo zakořeněno pohanství, nasvědčují i názvy vesnic: Třebčice, Kozlovice, Mohelnice, Želvice, zvláště pak Kamýk u Dožic. Na této hoře bylo prý druhé největší obětiště staroslovanského boha Slunce Svatobora. Církevní kronika uvádí: "Když se kolem roku 988 vracel svatý Vojtěch z Říma, provázen bratrem svým Gaudenciem a pěti benediktinskými mnichy - Matoušem, Izákem, Janem, Kristiánem, a Barnabášem a tu viděl krajinu západních Čech zničenou téměř šestiletým suchem, byl uvítán před horou poustevníkem Břímotou a jeho druhy. Než vystoupil na Horu, nyní Zelenou, vtiskl svoje stopy do tvrdého kamene a udělal průchod vodnímu pramenu, který se počal řinout z hory a poskytovat Břímotovi a jeho druhům občerstvení, léčivou moc. To se stalo u památné kapličky u "Šlápěte" na cestě do Kláštera."

Zápis pokračuje: "Když poustevník Břímota dovedl Vojtěcha na horu a blahopřál mu ke šťastnému návratu, zapěl se svými druhy a mnichy Vojtěchu Ambrosianský chvalozpěv díků. Potom svatý Vojtěch hluboce dojat bídou, zpustlou a suchou krajinou, vystoupil s prosbami na skálu. Požehnal vlasti na všecky čtyři strany, klekl k modlitbě a s ním ostatní mniši a poustevníci. A hle. Vstoupily na obzoru mraky a brzo občerstvující a vydatný déšť napájel zemi. Vše se poté zazelenalo a odtud pak název Zelená Hora." Dosud je za hlavním oltářem na evangelijní straně v kostele Zelenohorském patrná jeho šlépěj v kameni.

Podle jednoho podání se to stalo první neděli po Velikonocích, na neděli Bílou či Provodní. Odtud je na Zelené Hoře jedna z poutí.

Dva rolníci, kterým prý patřil statek Studenec u Klatov, jménem Bozděch a Vitan, kteří na příkaz sv. Vojtěcha byli pokřtěni od kněze Světislava, usadili se po tomto zázraku pod Zelenou Horou. Na úpatí hory vystavěli více domků, spíše chatrčí a nazvali osadu tu, že pomoklo "Pomok", Pomuk, z čehož později vznikl Nepomuk." Toliko z církevní kroniky.

Věhlasný kronikář Václav Hájek z Libočan popisuje obrovské sucho, které sužovalo naši zem několik let. Ve své kronice vzpomíná sv. Vojtěcha na Zelené Hoře. Tato legenda se držela v ústním podání lidu.

Sledujeme-li cestu světce naším krajem v legendách a pověstech, musíme připomenout místo na Vyskočilce, kde na něj z porostu křoví vyskočili loupežníci. A také Vrčeň, kde na světce poštvali pohanští obyvatelé psy.

Údajně při své první cestě z Říma se zastavil na úpatí vrchu Chlumce, kudy vedla stará zemská cesta. Žil zde poustevník (v některých zápisech se píše o dvou) a zde nějaký čas světec pobyl i se svojí družinou, než pokračoval dále na Plzeň. Dle poustevníků pod Chlumcem sídlících se tomuto místu říká "Na poušti". Starý kronikář píše ve svých pamětech o setkání světce s poustevníkem, poukazuje na otisk světcova těla na žulovém kameni a na druhém menším kameni zase sezení poustevníka. Oba kameny jsou v kapli po pravé straně u oltáře. Jde o zdařilou kamenickou práci. Jiná pověst navazuje na druhou Vojtěchovu cestu z Říma naším kraje.

"V protějším lese Štědrém tehdy pálil uhlíř dřevěné uhlí, když k němu světec přišel, a tehdy prý bylo veliké sucho a bída o vodu k pití, a bylo to v místech, kde se říká u Dobré vody. Uhlíř prý si stěžoval, že trpí každodenně velikou žízní a pro vodu je daleko, neboť od milíře se nemůže vzdálit, aby mu celý les nevyhořel. Tehdy prý se nad ním světec smiloval a ukázal mu, kde má kopat motykou, aby měl studánku. I stalo se, pramen se objevil na světle denním. Protože pramen vycházel z hloubi skal, byl čistý a studený, dostal jméno "Dobrá voda".

Poustevník jménem Paďous, který sídlil na Chlumci, byl údajně zakladatelem osady Paďousy, která se rozkládala na místném svahu lesa Štědrého za doby panování vrčeňských panošů. Tato osada zanikla neznámo kdy.

Vojtěchova pouť z našeho kraje vedla po proudu řeky Úslavy protékající územím Slavníkovců, jež patřilo jejich rodu až do Šťáhlav. I zde je kostel jemu zasvěcený. Po několikadenní zastávce opět pokračoval po přehradí staré Plzně, dnešního Starého Plzence.

V roce 1900 vydává Jaroslav Vrchlický Oratórium, kde přesvědčivě popisuje světcovy modlitby a celý náboženský rituál. Nebyl sám, kdo napsal o této strastiplné cestě.

Jak bylo již připomenuto, světec dvakrát prošel naším krajem spolu se svým doprovodem, pokoušel se pohany obrátit na víru křesťanskou, ale marně. Ještě o století později v roce 1093 panovník český Břetislav II. po svém nastolení povolal veliký sněm do Prahy na den svatého Václava. A jak vzpomíná kronikář: "Tři dny trvaly slavné hody pro všechny zúčastněné nežli počalo rokování a věci obecné. První jeho starostí bylo - "konečné vykořenění všech obyčejů pohanských mezi Čechy". Někteří sedláci v Čechách přinášeli tajně oběti ďasům, modlívali se k domácím svým skřetům a pochovávali mrtvé ve starosvatých hájích a slavili tryzny nad hroby jejich". Tak zapsal kronikář Kosmas.

V našem kraji udělal konec pohanství až cisterciácký řád, který posílá v roce 1146 dvanáct mnichů s opatem, aby založili na bahnech a počátku pralesa jeden z nejvýznačnějších klášterů u nás jako pobočku mateřského kláštera v Ebrachu. Všichni byli Němci. Nastává rozsáhlá kolonizace naší krajiny. Rostou klášterní budovy, modlitebny, škola hlásající křesťanství. Mniši byli na svoji dobu velice učení lidé, znali výborně zemědělství, zahradnictví, vinařství, chov dobytka a skotu, chovy ryb a včelařství. V této době prosperovala i výroba železa, i když jen v malém množství. Rýžovali také zlato. V naší oblasti byla spousta rýžovišť zlata a nalezišť drahých kovů. Řada vesnic, samot a osad spadala pod správu kláštera. Jednalo se o tři města a sto vesnic. V okolí se začínají stavět kostely, které jsou osazovány mnichy z kláštera.

Spolu se sílící kolonizací našeho kraje roste však i odpor k německým kněžím a nadřazenosti kláštera. I chudý lid zde vidí, jak je rabováno přírodní bohatství, hlavně zlato a stříbro. Zrakům klášterních poddaných neušel ani odvoz drahocenných památek a zlata do mateřského Ebrachu. Klášter se dostává do ohrožení neposlušností poddaného lidu. Po utužení pořádku je postavena nevelká budova západním směrem od hradeb, něco jako vězení. Zpupní hříšníci jsou zde přivazováni ke stromům a tělesně týráni. I uprostřed objektu klášterního se našla jakási cela, kde jsou vsazeny železné kruhy ve stěně. Na Třemšíně se shromažďovali lupiči, kteří rabovali v klášterních dvorcích a statcích. Sám král Karel IV. svým listem nabádá podkomořího Jana z Leskova, aby udržel na Plzeňsku pořádek. V blízké Plánici, která je součástí klášterního jmění, začínají veliké třenice a nesváry. I Mikuláš z Husi, který se usadil na Zeleného Hoře, klášter přepadl.

Postavení kláštera zhoršil Kostnický koncil, který odsoudil mistra Jana Husa. Na koncilu představitelé cisterciáckého řádu souhlasili s jeho upálením. A potom nastal onen osudný den 23. dubna 1430. Jan Žižka již od 21. dubna činil přípravy na dvou stranách k záhubě kláštera. Z východní strany vrchu Bláhovce a západní od brodiště Novomlýnského, kde měl být veden hlavní úder. Ale Zelenohorská posádka byla rychlejší, podnikla útok spolu s poddanými kláštera na svatyně, ubikace, konvent, výrobny a ostatní budovy klášterní. Jak ukazují zápisy v Rožmberské popravčí knize, přiživil se na této řeži nejeden poberta. Co mohli, to ukradli, zvířata, nádobí, prostě co se uneslo. Dle historika jezuity Bohuslava Balbína přišlo o život na 150 mnichů a konvršů. Někteří mniši našli svoji záchranu v síti podzemních chodeb pro tento účel dlouhá léta připravovaných. Z církevních zápisů se dozvíme, že při této řeži byla podzemní chodbou zachráněna socha Panny Marie a odnesena na Zelenou Horu.

Namísto třpytu bání kostelů klášterních vznáší se k nebesům prach, popel a zápach ze spáleniště. Krovy staveb se boří pod těžkou prejzovou krytinou spojenou tvrdou maltou. Plameny ohně polykaly co mohly, i obrovské zdivo povolilo. Zda-li Žižka chtěl klášter uchránit, jsou jen plané dohady, nikdo nemůže vědět co chtěl. Víme, že nenáviděl mnichy, jejich kláštery plné bohatství a zlata, proto ničil vše, co mu přišlo do cesty. A tak shořel i náš klášter, místo kultury a vzdělanosti tohoto kraje.

Po veliké zkáze se vrací na místo pár mnichů a konvršů, usazujíc se v laickém špitále. Sám opat Arnold se vrátil z Ebrachu, kam odvezl s kolnou vozů majetek nepředstavitelné ceny.

Po zničení kláštera se v jeho zbořeninách usazují lidé dříve klášteru sloužící, nemajíce vlastního majetku a vlastní střechy nad hlavou. Bylo zde ještě několik opatů, ale jejich snaha o obnovení dávné slávy klášterní byla marná.

Po uvedené tragédii, přechází Zelená Hora a s ní celé zadlužené klášterní jmění do držení nejmocnějšího rodu v západních Čechách Švamberků.

Vždy záleželo na majiteli Zelenohorského panství, jaké byl povahy. Zde převažovali prchlivci, tyrani i duševně choří šlechtici. Nějaký čas před klášterní zkázou představitel konventu prodal co se dalo z majetku nemovitého. Toto zchudlé a zadlužené panství přebírá Zdeněk ze Švamberka. Poddaní v celé oblasti velice zkoušeli pod krutou vládou tyrana. Mnichům v klášteře se dařilo čím dál tím hůře. I v samotném cisterciáckém řádu dochází k rozporům hlavně mezi Čechy a Rýňáky, jak jim říkali. Vzájemně na sebe žalovali Švamberkovi i církevní vrchnosti.

V jednom dochovaném zápise světském je kromě jiného psáno " … že bratři Švamberkové mají zachovat lid klášterní při dosavadních právech, svobodách a starých obyčejích. Mimoto musí zástavní pán opata a osm mnichů řečeného řádu držeti, zachovávati a slušně se o ně starati, bez nesnází, jakž list sám šíře rozepisuje". Dáno v Kutných Horách v pátek svatého Bartoloměje roku 1420.

Za nějaký čas se změnila šlechta, ale na bídu chudého lidu to nemělo žádného vlivu. Posledním z duchovních, který žil v nuzných podmínkách rozvaleného kláštera, byl kněz Diviš. Zůstal zde sám, všichni bratři utekli. Jemu nový pán Štemberk vzal koně, krávy a hospodářské nářadí, proto i on opouští staré zdi klášterní, zašlou slávu cisterciácké řehole a sílu mocného konventu.

Přešlo pár let a zříceniny poskytují úkryt lapkovským družinám. Bandy lupičů Smrkovce a Andrleho z Nepomuku nahání v našem okolí pokojným kupcům a občanům řádného strachu. V Borkovském lese po přepadech mají další ze spolehlivých úkrytů. Všude se kradlo a přepadávalo. Touto situaci se zaobíral i královský úřad.

Vrchnost Zelenohorská chtěla ze zbořenin klášterních něco více vyzískat, proto padlo rozhodnutí o založení nové obce nesoucí název Klášter. Do začátku sem bylo násilím svezeno a vystěhováno šestnáct rodin z celého širokého okolí. Jak se dovídáme ze zápisů, noví osadníci se ve starých vesnicích netěšili té nejlepší vážnosti. Takže, co jinde nechtěli, přesunuli páni do Kláštera. Toto složení lidí mezi sebou plodilo jen zlo, nenávist, šarvátky celých rodů, žhářství, časté rvačky, ani vraždy nebyly vzácností.

Vladimír Popp

Svatý Vojtěch - Odkazy na internetu:

http://zivotopisyonline.cz/svaty-vojtech.php

http://www.rodinaonline.cz/archiv/2003/16/cesta.htm

Autor: Webmaster

[Nahoru ↑]


Vložit komentář

Napsat komentář
Jméno:
E-mail:
Web:


Komentáře

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!







eGovernment QR



Základní škola Vrčeň
Mateřská škola Vrčeň
SDH Vrčeň