verze pro tisk

Vzkříšení Vrčeně

8. únor 2008

Vzkříšení Vrčeně a vrčeňských hutí

Strázně, které postihly Vrčeň po velkých požárech v l. 1565, 1620, 1653 však rokem 1653 neskončily. Ze dřeva roubené chalupy s doškovými střechami se snadno stávaly oběťmi ohně, který za sucha nebo silného větru přeskakoval z jedné střechy na druhou … A tak na konci 17. století došlo ve Vrčeni ještě ke dvěma velkým požárům: r. 1695 a 1703.

Teprve po posledním, pátém požárů se obec počala opět křísit z těžkých ran. Začaly růst nové chalupy, byl opraven kostel a přistavena kostelní loď západním směrem. Asi r. 1723 za faráře Nebušky byly vysázeny lípy u fary, které až na jednu, která byla poškozena vichrem v r. 1997 a musela být poražena, zdobí náves dodnes. Pod jejich korunami proběhlo už více než čtvrt tisíciletí Vrčeňské historie! Týž farář dal na návsi postavit 3 barokní sochy, staré jako ty lípy. Jsou to socha sv. Jana Nepomuckého proti hostinci, socha P. Marie u hasičské zbrojnice a socha sv. Vojtěcha u pošty, na západním okraji návsi. Sochy jako vzácné historické a i umělecké památky byly péčí obecního úřadu restaurovány v r. 1996, stejně jako socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1778 nad mostem přes Myslívský potok (původně stála na mostě).

Roku 1726 nastává změna na Zelené Hoře. Po Šternbercích tu začínají vládnout Martinicové. Za nich dochází k oživení vrčeňských hutí, které byly za 30 leté války vypáleny, po ní opět obnoveny, jak svědčí zápisy ve vrčeňských matrikách, kde jsou od r. 1660 uváděni hutníci a jejich rodinní příslušníci.

Za Václava Vojtěcha ze Šternberka utrpěly hutě znovu požárem, ale už nebyly obnovovány, protože uměnímilovný pán byl zadlužen nákladnými stavbami - přestavbou zelenohorského hradu na zámek, stavbou zámečku Troje a Šternberského paláce v Praze, špitálu a kaple Božího Těla v Nepomuku, u Vrčeně stavbou kaple sv. Vojtěcha.

Teprve Adolf Bernard z Martinic se začal kolem r. 1730 o vrčeňské hutě zajímat. Dal vybudovat na Myslívském potoce rybník (25 jiter), který měl být vodní nádrží pro pohon kováren a hamrů na drcení rudy. Proto byl rybník zván Hamerský. Hamry tu byly tři: jeden poblíž dnešního mostu u vodárny, menší níže po toku Úslavy v Plese pod Strání, třetí, tzv. "velký hamr", u Srb poblíž polní trati "Na pekárně", Ruda - hnědel a krevel - byla dobývána v Chejlavě, Doubravě a u Srb v "Havírně". Po vyčerpání místních rudných ložisek byla ruda dovážena z Klabavy. Dovoz rudy prováděli sedláci z okolí hutí (z Vrčeně, Srb, Sedliště, Čečovic) jako robotní povinnost.

Kolem roku 1735 byla v huti zřízena pec na tavení litiny, z níž byly odváděny desátky vrčeňskému faráři.

To už jsme na počátku vlády císařovny Marie Terezie (1740-1780), za níž byl proveden další soupis půdy, tzv. Tereziánský katastr. Ten znamenal jak soupis poddanské půdy (rustikál) za účelem zdanění, tak poprvé i soupis a zdanění panské půdy (dominikál).

Už Marie Terezie se snažila některými reformami zlepšit život venkovského lidu (robotní patent z r. 1775, přidělováním státní a církevní půdy bezzemkům - tzv. raabizace), ale opravdu výraznou změnu v životě poddaných, a tedy i obyvatel Vrčeně, měly přinést až reformy císaře Josefa II. (1780-1790), zejména patent o zrušení nevolnictví z r. 1781. Jím se stali poddaní osobně svobodnými, ovšem poddanství a roboty trvaly dále, až do r. 1848.

Na zelenohorském panství však dochází právě v josefinské době místo k uvolnění k přitužení robot. Stalo se tak za nových majitelů panství - Colloredo-Mansfeldů - kteří zde vládli často velmi tvrdou rukou od r. 1784. Roboty za nich byly nejhorší, jaké kdy zažil lid na zelenohorském panství. Noví páni dávali rychle do pořádku hospodářství na svých statcích a pustili se do průmyslového podnikání, protože bylo výnosnější než zemědělství. Stavěli nové pily, zřídili flusárnu v Klášteře, do které museli poddaní dovážet zdarma svůj dřevěný popel (na výrobu drasla), zaváděli chov ovcí s jemnou vlnou (ovčírny v Nohovicích, Prádle), ale zejména se věnovali rozvoji železných hutí ve Vrčeni.

Protože Hamerský rybník trpěl nedostatkem vody, byl později přeměněn na louky "Na rybníce". Místo něho byl v r. 1784-1788 zbudován na toku Bradavy (Žinkovy) nový rybník (15 jiter), vydatně zásobovaný vodou z Klášterského rybníka. Staří lidé mu říkali Nový rybník nebo také Pečenský (Huťský), protože k němu byly přemístěny vrčeňské hutě s tavící pecí, po níž tu zůstala spousta strusky. Tvárnice ze strusky sloužily jako stavební materiál a vídali jsme je i na zahradních zdech ve Vrčeni. V huti byla kovárna a slévárna, která vyráběla rošty, mříže, kamnovce, roury na zábradlí, hřbitovní kříže aj. Ve Vrčeni je z té doby uváděno 12 hutnických chalup, z nichž většina byla vystavěna v blízkosti huti, takže vytvořily základ nové obce Železná Huť. Rudu dováželi sedláci z Klabavy, dřevěné uhlí se v milířích pálilo ve Štědrém.

Nástup Colloredo-Mansfeldů na zelenohorské panství se udál za vlády císaře Josefa II., osvíceného panovníka, který se snažil reformovat život v habsburské říši. Mimo jiné zasahoval i do církevních záležitostí. Rušil kláštery a kostely, stanovil jednotné "císařské" posvícení (havelské). V Nepomuku byl zrušen kostel sv. Jakuba a proměněn v kontribučenskou sýpku, sloužila jako skladiště až do r. 1819, kdy byl kostel znovu vysvěcen.

Josef II., který žil v paměti venkovského lidu jako jeho dobrodinec, se snažil o jednotné zdanění selské i panské půdy. Proto dal r. 1784 příkaz k provedení nového soupisu půdy, tzv. katastru josefinského. Z té doby máme soupis majitelů usedlostí ve Vrčeni, kde už jsou domy číslovány, a to podle systému, který platí dodnes. Celkem je v obci zaznamenáno 55 čísel. Údaje katastru stvrdili 15.6.1785 svými podpisy rychtář Bernard Zrno, konšel Václav Kovářík a Martin Vejr a Martin Hlavnička bez uvedení funkce.

Snaha Josefa II. Vytvořit jednotný habsburský stát s jedním vládnoucím jazykem - němčinou, čímž byla ohrožena sama existence českého národa, vyvolala u nás velkolepé hnutí - národní obrození, na jehož konci v r. 1848 tu stál obrozený národ, vědomý svých práv. Svou kulturou a hospodářskou silou začínal dobývat v Rakousku jednu pozici za druhou.

Právě v té době, kdy se rodilo národní obrození, k němuž náš kraj přispěl výrazně nálezem tzv. Rukopisu zelenohorského r. 1817, bylo u nás nejhůře. Bylo to za hraběte Jeronýma Colloredo-Mansfelda, který proslul svou prchlivostí, bezohledností i nenávistí vůči všemu pokrokovému i vůči českým národním snahám. Za něho byly dále utuženy roboty a byly zaváděny roboty nové, zvláště v souvislosti s výrobou železa ve vrčeňské huti (kácení stromů pro doly v Klabavě, dovoz žel. rudy z Klabavy).

Ještě hůře bylo, když hrabě Jeroným povolal v r. 1817 na své panství ze sousedního žinkovského panství stejně obávaného "vrchního", pak ředitele celého panství Josefa Brosche.

Staří pamětníci vyprávěli, že se o něm říkalo: "Zachovej nás, Bože, od vrchního Brože!". Postava Brosche, před nímž se třásli všichni úředníci a zaměstnanci panství, o poddaných nemluvě, krásně vylíčil Al. Berndorf v knihách povídek "V odlesku minulosti" a "Za nevěstou".

Sdílet na Facebooku

Autor: Webmaster

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Zatím nikdo nehodnotil



Vložit komentář

Napsat komentář
Jméno:
E-mail:
Web:


Komentáře

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval!