verze pro tisk

Zápisky z válečné doby

24. březen 2008

Dne 26. července 1914 byla právě neděle. Měl jsem plné ruce práce, neb to bylo krátce před naším posvícením, které slavíme vždy 10. srpna na svatého Vavřince. A tu právě byl jsem pilně zaměstnán, jak to při krejčovině bývá, bych každému mohl vyhověti, aby se pak ve svátek chlubil novým oblekem. Pracoval jsem tedy i v neděli, o sv. Anně. Ale jaký to byl osudový den: Roznesla se v krátkém čase zpráva, že Rakousko vypovědělo válku sousednímu státu Srbsku. Příčinou toho bylo, že jacísi studenti srbští a ještě jiné osoby zavraždili členy císařské rodiny, a to následníka trůnu rakouského, arciknížete Ferdinanda a jeho choť při projížďce městem Sarajevo v Bosně. Na to byla vyhlášena mobilisace. Jaká to žalostná a překvapující novina! Hned byly vyvěšeny plakáty, které ročníky se mají do 24 hodin dostaviti ke svým kádrům. Mezi ony ročníky jsem patřil i já. Ani jsem tomu nechtěl věřit, že by se co podobného mohlo díti…

Žena moje milovaná žalostně plakala nad tím osudem a já – přemáhaje se – chlácholil jsem ji a těšil vlídnými slovy a v duchu přemýšlel, jak vyváznouti z osidel té stvůry válečné. Ač se mně hlava mohla přemýšlením rozskočit, stejně jsem žádné východisko nenašel. Nechtělo se mně z domova, neb jsem nikdy vojnu nemiloval, a teď na ni přece musím, a ještě k tomu do války. - Bože můj, pořád jsem myslel na to, jak to asi dopadne.

Ulehl jsem až pozdě večer a věřil, že tak lépe usnu, ale marně. Hlava moje byla rozbouřená jako moře: Co počnou a jaký život povedou moje drahé dětičky a žena s nimi? Tak přicházely vlny trudných myšlenek jedna za druhou.

Nastalo očekávané jitro, totiž 27. července, pondělí. Obstaral jsem nějaké životní potřeby do zásoby, aby moje rodina nestrádala, než se vrátím. Vždyť ta válka nemůže dlouho trvat při nynějším vybavení vojenském! Že bych padl na bojišti, to jsem si zatím na mysl ani nepřipustil, jen jsem doufal, že se zdráv vrátím.

Odpoledne jsem si spakoval vše, co asi bude třeba a domov opouštěl s pláčem, v průvodu manželky a dvou malých dětí. Ty též plakaly, když viděly plakat mne a svoji maminku. Po cestě loučil jsem se se známými a nebylo snad člověka, který by oko nesmočil. Došli jsme ještě do Huti k dědovi a babičce a tu mě přislíbil můj hodný tchán, že se postará o moji rodinu, kdybych se nevrátil. Snáze jsem tak odcházel, jsa ubezpečen, že ulehčí mé ženě i mým capartům.

Pan otec šel se mnou až na nádraží, kde již stály velké zástupy povolaných v rozličné náladě. Někteří zpívali, jiní láteřili, ale většina byla zdrcena tak, jako já. Konečně přijel vlak. Všude bylo přeplněno. Tchán mě ještě požehnal na čelo, já poděkoval a nastoupil na nechtěnou cestu.

Přijeli jsme do Plzně. I tady bylo všechno přeplněné. Šel jsem nejdřív do kasáren, abych zjistil, co a jak bude. Tam už čekalo pár lidí u brány. Přišel starý šedivý oberst a pravil, že dostaneme nocleh ve škole na Husově třídě. Zavedli nás do jedné místnosti, kde byla na zemi sláma a ležel už jeden muž vedle druhého. Nebylo co pod hlavu ani čím se přikrýt.

Další den jsem se brzy ráno probudil a šel na obhlídku do města. Tu jsem potkal své bratry Václava, Frantu a Johana, kteří též za stejnou povinností přijeli. Johan hrál samými šprýmy, neboť jemu dobrá nálada nikdy nescházela. Hned navrhl, že to nenadálé setkání půjdeme zapít, však kdož ví, jestli se takhle po válce ještě sejdeme. A tak jsme šli na pivo a trochu pozapomněli na náš další osud. Až k večeru jsme se rozešli každý na svůj nocleh a domluvili se, že se zítra v 10 hodin sejdeme na nádraží, bude-li možno.

Ráno jsem šel s vojenskou knížkou do kanceláře a hlásil narukování. Byl jsem hned zařazen do kompanie, oblečen a vystrojen. Už jsem byl jejich. S bratry jsme se sešli až večer a znovu to zapili. Bratři Jenek a Václav byli zařazeni do domobrany a zůstaly jim zatím jejich šaty. Já a Franta jsme patřili k 35. regimentu.

Dalšího dne jsem vstal brzo – spaním na zemi celý otlačený. Šli jsme cvičit střelbu do Lobez a taky nás poučovali, jak se chovat, až přijedeme do ciziny a jak to bude s polní poštou, o níž jsme neměli ani tušení.

Dalšího dne byla na velkém execírplace polní mše a vojenská přísaha. Hrála přitom hudba a panovalo takové divné nadšení. Přišel vojenský duchovní a vysocí páni vojenští i se svými rodinami. Přísahali jsme, že nikdo a nikdy, byť by byl v hrozném postavení, poslušnost a věrnost nevypoví.

Po ceremonii se šlo na oběd. Byla dobrá mináž, ovšem s miskou na klíně a vsedě na chodníku.

Odpoledne byla vycházka a každý mohl jít, kam chtěl. Já se vydal za bratry na Petrohrad, kde oni byli ubytováni. Tam se rozneslo, že 3. srpna odjedeme do Srbska.

Po pár dnech nocování ve škole jsme se ráno vystěhovali na ulici a asi o deváté hodině nastoupili k pochodu. Hudba zahrála k modlitbě a na rozloučenou. Všude byly davy diváků a provolávali „Na zdar“. Cestou ke mně ještě přiskočil strýc Karel Vozka a já po něm vzkázal pozdrav domů. Brzy jsme došli na plzeňské nádraží. Nastoupili jsme a vlak se pohnul směrem na Budějovice a dále k Vídni.

Měj jsem radost, že tedy zakrátko ještě jednou uvidím svůj domov – Vrčeň.

Autor Vojtěch Šmíd žil do roku 1968 ve Vrčeni, č.p. 11

Autor: Webmaster

[Nahoru ↑]


Vložit komentář

Napsat komentář
Jméno:
E-mail:
Web:


Komentáře

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!







eGovernment QR



Základní škola Vrčeň
Mateřská škola Vrčeň
SDH Vrčeň