Josef Palacký

Nejvýznamnějšího postavení dosáhl po válce Josef Palacký, naposledy brigádní generál, velitel 13. pěší divize v Kolíně. Narodil se 13.6.1888 v zemědělské rodině "u Lišků", vystudoval plzeňskou reálku a stal se berním úředníkem.

Vojenský kabát oblékl poprvé v r. 1909, absolvoval školu pro záložní důstojníky a do zálohy odešel jako kadet - aspirant. A zakrátko do jeho osudů zasáhla 1. svět. válka. Musel narukovat hned po červencové mobilizaci 1914 a poslán byl na srbskou frontu, v r. 1915 byl jako poručík převelen na ruskou frontu, kde byl velitelem 2. setniny 8. zeměbraneckého pluku. Do ruského zajetí upadl v den svých 28. narozenin. V zajateckém táboře v Carycinu se přihlásil do čs. legií. Tady byl r. 1917 zařazen do 3. čs. střelecké brigády 3. střel. pluku Jana Žižky z Trocnova, 11.6.1918 se stal velitelem III. praporu téhož pluku.

Tady prokázal vynikající schopnosti při dobudování pluku i vynikající bojové schopnosti. To bylo ještě na Ukrajině a potom na Urale u Čeljabinska, kde bojoval ve skupině generála Vojcechovského (ten za okupace jezdil do Vrčeně k Veličkinům). Za chrabrost a vynikající služby byl povýšen na kapitána a zanedlouho (18.10.1918) na majora.

Od 16.11. do 24.12.1918 byl přidělen do štábu gen. Vojcechovského. Po reorganizaci čs. vojska na Rusi a vytvoření 3. střelecké divize se stal na počátku r. 1919 velitelem 12. čs. střeleckého pluku M.R. Štefánika, s nímž střežil jeden z nejnebezpečnějších úseků sibiřské magistrály v okolí Krasnojarska. Při evakuaci čs. vojska na východ osvědčil neobyčejné schopnosti, vnesl klid do řad čs. zadního voje, který se dostal do přímého styku s regulérní sovětskou armádou.

Jeho 12. pluk se stal nejpevnějším útvarem zadního voje čs. vojska, o který se rozbily všechny útoky bolševiků, usilujících o zničení čs. vojsk. Houževnatý odpor, kladený vojáky 12. pluku 5. sovětské armádě, přiměl bolševiky k příměří a umožnil čs. vojsku, aby beze ztrát provedlo svou evakuaci do Zabajkalí a odtud na východ. Za to byl J. Palacký povýšen na podplukovníka.

Šťastně po tříleté anabázi přivedl svůj 12. pluk do Vladivostoku a s ním se 21.7.1920 (to už existovala doma svobodná republika bezmála 2 roky) vydal na poslední část cesty do osvobozené vlasti, na cestu přes moře.

Po dobu plavby kolem Asie a Suezským průplavem do Evropy byl pplk. Josef Palacký velitelem 33. čs. lodního transportu, s nímž 15.9.1920 dorazil domů, do Československa. Za hrdinství prokázané v bojích na Sibiři, byl ještě v Rusku vyznamenán francouzským válečným křížem s palmou a řádem "Sokola" gen. M.R. Štefánika I. třídy s meči.

Po příjezdu do vlasti zůstal J. Palacký v činné službě v čele 12. pluku M.R. Štefánika do konce r. 1923. Pak postupně velel několika útvarům a byl povýšen na plukovníka 21.12.1929. Velel pak pěšímu pluku č. 37 a 1. pěší brigádě.

Dne 2.8.1934 se stal brigádním generálem, od prosince 1937 byl jmenován velitelem 13. pěší divize v Kolíně.

A tady se uzavírá bohatě naplněný život generála Josefa Palackého. Krátce po padesátce, 10.8.1938 umírá po těžké nemoci. Za vojenských poct po rozloučení v Praze byly jeho pozůstatky převezeny do rodné Vrčeně, jak si zesnulý přál. Pohřeb se konal z rodné chalupy na návsi na vrčeňský hřbitov za účasti generality, legionářů, vojsk a davů občanstva, které vyplnily celou náves. Takový pohřeb Vrčeň ještě neviděla. Na fotografiích z pohřbu v obecní kronice můžeme vidět i nejbližší zemřelého. V smutečním průvodu jde choť generálova (ruská šlechtička), jeho maminka a sourozenci - bratr a sestra. Rod Palackých brzy potom z Vrčeně vymizel. Jeho příbuzní však žijí dál jinde. Na závěr ještě poznámka - na počest generála už dříve složil p. řídící G. Kraml "Pochod generála Palackého". Myslím, že zazněl i na pohřbu významného vrčeňského rodáka.