Obec Vrčeň

Před více než deseti lety, ještě když jsem neměla vlastní děti, jsem navštívila svoji kamarádku Hanku v malém švýcarském městečku Romanshorn. Měla osmiletou dceru, tak trošku zlobivou. Karolínka tehdy něco provedla a Hanka se s ní zavřela do pokojíčku. Když po chvíli vyšla, slyšela jsem pláč tak zoufalý, že jsem na svoji kamarádku vrhla ustrašený pohled, co té své holce vlastně provedla. Hanka mi řekla, ať se nebojím, že Karolínku nikdo netýrá, jenom dostala trest. Hanka jí pohrozila, že zítra nepůjde do školy a že se bude učit s ní doma. To byl ten trest. Kroutila jsem nad tím nevěřícně hlavou. Hanka se smála a říkala mi, že u nich ve Švýcarsku nejsou školy jako u nás, kde děti ve škole sedí, nesmí mluvit ani se hýbat a učí se nazpaměť věci, které v životě často nikdy nepoužijí.

Vyprávěla mi pak o škole, kam Karolínka chodila. Malá státní škola, kde děti nesedí pořád v jedné lavici, ale různě se po třídě pohybují. Ke každému dítěti volí učitelé individuální přístup, takže s pomalejším pracují déle a rychlejší si zatím může dělat úkol na počítači. Atmosféra ve škole je tak skvělá, že pro děti znamená škola druhou rodinu. Kromě vyučování chodí děti do různých kroužků a sportovních klubů, všechno v rámci té jedné malé školy. Už odmalička se učí cílevědomě pracovat na různých projektech. A když má dítě nějaký problém, nebojí se jít za kterýmkoli z učitelů s prosbou o pomoc.

Nevěřila jsem vlastním uším. „Je tohle vlastně ještě vůbec škola?“ ptala jsem se Hanky. „Jasně, že je to škola,“odpověděla mi. „Učitelé tam dávají známky, vysvědčení a děti postupují na odborné školy a gymnázia velmi dobře připravené. A nejdůležitější je, že když vznikne nějaký problém, jsou okamžitě otevřeni diskusi s rodiči a společně s nimi se snaží najít to nejlepší řešení, jak dítěti pomoci tak, aby to ono samo ani nezpozorovalo.“

Šla jsem se na tu školu podívat. Vypadala jako větší rodinný dům, jinak na ní nebylo nic zvláštního. A přece něco: pod nápisem ŠKOLA bylo napsáno: „Dům znalostí a radostí“. Tehdy jsem si povzdechla a řekla si, že do takové školy moje děti asi chodit nebudou.

A přece – můj syn už třetím rokem úplně stejně skvělou školu navštěvuje. Ta škola je ve Vrčeni a loni tam z 12 žáků páté třídy postoupili čtyři na Gymnázium v Blovicích. Odehrává se tam přesně to, co jsem znala z vyprávění své kamarádky. Dokonce i na mého syna teď platí, když mu pohrozím, že nepůjde do školy, nebo že ho dám do jiné školy. Příští rok tam zapíšu i druhého syna. Ve vrčeňském Domě znalostí a radostí se o jejich radostně prožitá školní léta nemusím bát.

Jitka Kühnlová

Zeptali jsme se i některých dalších rodičů žáků vrčeňské ZŠ, co si o škole, kterou navštěvují jejich děti, myslí oni. Každému z nich jsme položili 5 otázek a jejich odpovědi zveřejňujeme:

1. Je Vaše dítě ve škole spokojené?

2. Jste spokojená/ý se stylem výuky?

3. Spolupracuje se Vám se školou dobře?

4. Jste spokojená/ý s nabídkou doplňkových aktivit – kroužky, družina, jarmárek...?

5. Doporučil/a byste tuto školu Vašim přátelům a proč?

Janochovi, syn Kamil, Nepomuk:

1) Náš názor je, že je spokojený. Je mezi dětmi, které zná již od školky. Škola je malá,

takže nemá ani problém se zařazením do kolektivu, z čehož jsme měli obavy. S učiteli vychází bez problémů, protože uplatňují spíše „mateřský“ přístup než autoritativní.

2) První třída byla naprosto úžasná. I když jsou dvě třídy společně, nevidíme žádný problém. Děti se tak naučí větší samostatnosti.

3) Prozatím jsme nemuseli řešit žádné velké problémy, pouze běžné záležitosti. Se všemi učiteli je možná vzájemná domluva.

4) Krátce: jsme spokojeni. Samozřejmě větší škola má větší možnosti, ale my jsme byli velkým rozsahem mimoškolních aktivit mile překvapeni.

5) Určitě ano.

Lenka Vajskébrová, syn Tomáš, Vrčeň:

1) Ano, baví ho chodit do školy, a když není škola, bývá i smutný.

2) Jsme zcela spokojeni. Děti se naučí hodně, i když mně někdy tempo výuky připadá dost rychlé, hlavně u čtení.

3) Se školou se nám dobře spolupracuje. S třídní učitelkou jsme v kontaktu přes notýsek a s panem ředitelem přes e-mail. Jsme pravidelně informováni o prospěchu i o všech akcích.

4) Škola má dostatek zájmových kroužků a ostatních školních aktivit, je tedy z čeho vybírat.

5) Doporučili bychom školu všem známým. Jsme se školou spokojeni. Nejdůležitější je, že náš syn chodí do školy rád a těší se do školy každý den. To je myslím ta nejlepší vizitka pro vrčeňskou školu.

Luboš Horvát, dcera Bára, Dvorec:

1) Řekl bych, že ano. Bára má ve škole své kamarády, a pokud to lze říci, za kamárády považuje i všechny vyučující, včetně vychovatelek a paní uklízečky.

2) Přiznám se, že jsem někdy zaskočen moderním stylem a podáním učiva, jelikož jsem jako všichni ostatní dospěláci zvyklý na konzervativní podání. Na druhé straně jsem rád, že novinky přináší do výuky zábavu, tj. jsou pro děti mnohem stravitelnější než prosté a strohé vyučování.

3) Neměl jsem coby rodič se školou a jejími zaměstnanci výraznější problém. Pokud nějaký v minulosti byl, dokázali jsme najít společnou řeč v otevřené diskusi a vše jsme si vyříkali. Věřím jim.

4) Ve Vrčeni se řídí heslem – kdo si hraje, nezlobí, proto je zde široké spektrum mimoškolních aktivit, kde si děti mohou vybít svoji energii. Vedoucí kroužků pracují ve škole nebo s ní úzce spolupracují, např. modelářský a keramický kroužek, dílna pro tvořivé ruce, sportovní hry, mladí hasiči nebo docházka na náboženství.

5) Vrčeňskou školu absolvovala celá naše rodina. Kvalitou výuky a úrovní pedagogů si škola stále drží vysoký standart a má zvuk i ve školách, kam děti poté do vyšších ročníků odešli. A tahle škola má v sobě i něco jiného, něco domáckého. Atmosféra vrčeňské školy prostě dokáže pohladit.

Nepomucké noviny