Obec Vrčeň

Prof. Dr. Vladimír Franz není sice vrčeňským občanem, ale přes prázdniny jsem měl možnost tohoto zajímavého člověka osobně poznat při jeho návštěvách v místním hostinci „Na Faře“ kam občasně dojíždí ze své chalupy z Dožic na obědy a svoji oblíbenou kávu s točenou kofolou.

Pro lidi, kteří slyší jeho jméno poprvé, dovoluji si představit jeho krátký životopis:

Prof. Dr. Vladimír Franz, přední český hudební skladatel a malíř, autor scénické hudby a od počátku 90. let vůdčí osobnost nově se utvářející podoby českého postmoderního dramatu. Svými scénickými kompozicemi ovlivnil tvorbu nejvýznamnějších představitelů nastupující generace české divadelní režie, mj. J.A.Pitínského, Vladimíra Morávka, Jiřího Pokorného či Sergeje Fedotova. Ve svých scénických skladbách uplatňuje principy vlastní teoretické koncepce autonomní role hudby jakožto jedné z určujících složek dramatu. Vedle tvorby scénické a hudby k projektům filmovým a televizním se věnuje intenzivně také volné tvorbě. Je autorem monumentálních i komorních hudebních děl, jež zahrnují několik scénických oratorií, zpěvohru, kantáty, písně či madrigaly. Dosavadní vrcholy jeho tvorby představují opery Ludus Danielis, Válka s mloky, 1.symfonie, nazvaná Písně o samotách a hudba k baletu Zlatovláska.

Malířské dílo Vladimíra Franze se klene od symbolisticky zpracovaných elementárních přírodních motivů a akvarelových impresí až po velkoformátové expresivní variace na hudební téma a velké "oltářní" obrazy.

Vladimír Franz se narodil dne 25.května 1959 v Praze. Již během svých studií na Právnické fakultě University Karlovy (1978-82) studoval soukromě malbu u Karla Součka a Andreje Bělocvětova, skladbu u Miroslava Raichla a Vladimíra Sommera, dějiny umění u Jaromíra Homolky a dějiny hudby u Jaromíra Kincla. V letech 1981-84 byl spoluzakladatelem, scénografem, výtvarníkem a skladatelem autorského divadla Kytka.

V současné době působí jako pedagog Divadelní fakulty AMU, kde již mnoho let vede Kabinet scénické hudby, přednáší rovněž na Filmové fakultě AMU. V letech 1996-2000 stál v čele Akademického senátu AMU. Jako pedagog působil i na brněnské FAVU. Je šestinásobným držitelem ceny Alfreda Radoka (1998, 2000, 2002, 2005, 2006, 2007) a Ceny Divadelních novin (2001).

Jak jste se jako pražák dostal na chalupu do Dožic?

Vždy jsem měl ateliér na venkově, byly to většinou bývalé hospody se sálem. Svůj poslední na Šumavě jsem v rámci majetkoprávního vyrovnání převedl na svoji bývalou manželku. Pak jsem byl několik let bez ateliéru a hledal něco nového, tentokráte trochu blížeji k Praze, ale také s přírodou a se stopou hor. Jednou moje přítelkyně Ida Saudková našla zcela náhodně na internetu zajímavé místo na prodej v obci Dožice, kterými jsem projížděl při svých cestách z Prahy na Šumavu a zpět. Místo se mi líbilo, mám rád když je vidět daleko do krajiny, nemohl bych bydlet někde v údolí.

Vaše rodina má nějaké kořeny na plzeňsku?

Ano, například moje prababička pocházela z obce Březí u Žinkov a podílela se na založení výroby barvených hraček v nedalekém Skašově. Část mého rodu pak také směřovala přímo do Plzně, kde se narodila moje matka a strýc Jiří Trnka.

Jak jste objevil Vrčeň?

Vrčeň leží na spojnici Dožice – Nepomuk, projíždím přes ní často. Zajímají mi obce historicky bohaté a kulturní. Jelikož jsem autorem dvou oper, vím velmi dobře, že zde žije i slavná operní pěvkyně Eva Urbanová. Jako malíř zase vím, že zde v roce 1842 trávil celé léto zakladatel České novodobé krajinomalby Antonín Mánes (otec Josefa Mánese), který Vrčeň, její okolí a Zelenou horu u Nepomuka intenzivně maloval.

Znáte se osobně s paní Evou Urbanovou?

Občas se potkáváme a pozdravíme v Národním divadle, nějak více osobně se bohužel neznáme.

Zpátky k Vrčeni. Co v ní spatřujete ještě zajímavého?

Z hlediska lidí se zde cítím příjemně a z hlediska staveb se mi líbí dominanta obce, kterou je zcela určitě kostel sv. Vavřince, z něhož je patrné jeho gotické založení.

A co se v naší obci nepovedlo?

Neznám ji zase tak důkladně, ale ubližuje jí hlavní silnice, která jde napříč obcí. Nevnímáme tím urbanistický systém, který graduje od řeky ke kostelu, což je škoda.

Vím, že jste měl o prázdninách výstavu obrazů v Nepomuku. Jaký byl na ní ohlas?

Jednalo se o prodejní výstavu akvarelů, která probíhala od 27. 6. 2008 do 31. 8. 2008 v Malé galerii kulturního centra Nepomuk. Ohlas byl docela velký, vystřídalo se zde hodně lidí, byl jsem spokojen.

Jak se díváte na Nepomuk a okolí?

Nepomuk oproti Blovicím, které jsou daleko dynamičtější, tak trochu promarňuje svoji šanci.

V čem konkrétně myslíte?

Z hlediska praktického. V Blovicích mají krásný zámek, kde je i síň tamnějšího „rodáka“ Milana Knížáka, jehož si jako tvůrce a pedagoga velice vážím. V současné době oponuji práci jeho absolventů a také jsem ho požádal o vytvoření výpravy k chystané inscenaci mojí opery „Válka s mloky“, která bude uvedena v Národním divadle v Praze.

Co Nepomuku doporučujete?

Domnívám se, že v Nepomuku si stále dostatečně neuvědomují celosvětový věhlas tamějšího rodáka a světce, jehož popularita se mj. i díky misionářům, rozšířila po celém světě. S nadsázkou lze říci, že sv. Jan je například v Latinské Americe něco jako Elvis Presley mezi světci. Srovnám-li nakládání s kultem slavného rodáka v jiných místech, jako např. Mozarta v Salzburgu nebo Bernadetty v Lourdech, lze s jistotou říci, že si v Nepomuku šlapou po štěstí.

Vrátím se k Milanu Knížákovi, kterého jste výše zmiňoval. Co říkáte na jeho reakci ohledně Karla Gotta, že mistr ztrácí svůj hlas, že by měl již odejít ze scény, stáhnout se do soukromí a věnovat se výchově svých dcer?

Nazval něco, co si někteří jen dlouho myslí. Dokáže zpříma, zprudka a někdy i neomaleně nazvat věci, okolo kterých někteří lidé chodí jako okolo horké kaše, bez ohledu na to, zda se někomu zavděčí nebo ne. Hlas není kladivo, časem ztrácí na síle, technice a svých možnostech. Kdyby K.G. začal svoji kariéru dnes, asi by se neproslavil. Jinak si mistra velice vážím a považuji ho bez nadsázky a ironie za velmi milého a hodného člověka, jehož práce v pop music je více než úctyhodná.

Kde teď budete dál vystavovat své práce?

Teď mi čeká výstava v Jihlavě, bude se jednat o akvarely spolu s cyklem „Týdenní menu“ – malovaná jídla. Výstava proběhne v domě Gustava Mahlera, který je znám svým písňovým cyklem „Písně potulného tovaryše“, parafrázoval jsem tedy název výstavy na "Písně potulného tovaryše aneb něco k snědku“. Dále mne čeká výstava velkoformátových obrazů ve dvou galeriích v Chomutově.

Rok 2009 bude mým nepříjemným jubilejním rokem (pozn. 50 let věku), chystám u této příležitosti retrospektivní výstavu v Nosticově paláci na Maltézském náměstí v Praze pod záštitou Ministerstva kultury ČR a dále výstavu v Karlových varech, která bude součástí tamního Mezinárodního filmového festivalu.

Tak jsme probrali výtvarné umění, co hudba?

V hudbě jsem letos moc nespolupracoval s činohrami, hudební práci jsem směřoval k vytvoření symfonie nazvané „Morava“, kterou začátkem června příštího roku uvede Státní filharmonie Brno. V součastnosti začínám pracovat na svém druhém baletu, (pozn.: První se jmenuje Zlatovláska, který patří k nejúspěšnějším titulům hraným nyní ve Stavovském divadle) nazvaném „Braunovy sochy“ inspirovaném sochařským cyklem ctností a neřestí Matyáše Bernarda Brauna v Kuksu u Dvora Králové.

Sám se považujete za ctnostného nebo spíše za neřestného člověka?

Považuji se za ctnostného člověka s drobnými neřestmi.

Za jakého se považujete pedagoga?

To musí hodnotit jiní. Vyučuji budoucí dramaturgy, režiséry, ale i herce. U prvně jmenovaných neslevuji ve svých požadavcích, jsou to lidé, kteří budou určovat myšlenkovou náplň divadla. U herců je to trochu jiné, tam jde spíše o rozvíjení jejich emočního potenciálu. Správný herec nemusí být příliš chytrý, dokonce je to někdy i na překážku. K začátkům své pedagogické práce uvádím jeden příklad: Jako malý chlapeček jsem trávil jedno léto u své tety na Vršíčku u Rokycan. Teta měla dvě ovce, které byly zcela tupé. Pojal jsem plán, že je polepším a zkultivuji, aby se mohli pást volně. Celé odpoledne jsem jim zpíval všechny národní písně, které jsem znal. Poté jsem ovce vypustil a našli je až třetí den někde za Plzní. A tak je to i s celou pedagogickou činností. Kdo chce něco vstřebat, cestu si najde, v opačném případě je to marnost.

Jaké známé osoby jste například vyučoval?

Jéje, těch bylo. Učím již od začátku devadesátých let. Řada z nich dnes vystupuje na obrazovkách v našich nekonečných telenovelách, reklamách, seriálech a estrádách.

Jmenujte mi tedy nějaké, díky.

Tak dobře, třeba Michaela Kuklová, Dana Morávková, Michal Novotný, Tomáš Krejčíř, a mnoho dalších.

Jaké máte další záliby?

Svoji zahradu. Mám rád kytky a kameny. Zajímalo mě, je-li možné vytvořit zahradu na místě kde se dříve porážela prasata a krávy, kde je půdní pokrývka velmi skromná, což se projevuje i tím, že sázení každé nové rostliny je takřka sochařská práce, kdy člověk musí odstranit nevídanou spoustu balvanů, rezavejch kramlí, zbytků talířů a půllitrů než se mi, proklínaje drobné živnostníky, podaří něco zasázet. Takové květiny musí mít zvýšenou péči a domnívám se, že kdyby byly rostoucí na úrodné půdě např. v Polabí, tak by určitě dosáhly 20 metrů. Ze strany koncepce zahrad nenávidím takové ty urnové háje (thůje a rododendrony). Preferuji rostliny, které jsou v dané lokalitě doma. Mám rád veliké kytky a vím-li, kdy mají svůj čas, dokážu vytvořit zahradu, která kvete pernamentně od začátku května do zámrazu.

Takže jste chalupář?

Nejsem chalupář ani kutil. Kutilství považuji za jednu ze základních neřestí českého národa. Taková ta „svépomoc“, která zaplavila údolí řek nestvůrnými chatami s hrozny lakovaných chorošů a samorostů, zdá se pokračuje dále, např. ve formě tuningově znetvořených aut.

Co vy a ženy?

Již 7 lež žiju s přítelkyní, fotografkou, Idou Saudkovou, takže si nestěžuji.

Za rozhovor děkuje Petr Mašek, starosta obce