Léta 1939 - 1945
13. duben 20092. světová válka
Období 2. světové války možno označit za dobu skutečného národního temna.
V protektorátu Böhmen und Mähren bylo přísně zakázáno vše, co by připomínalo národu jeho slavnou a šťastnější minulost. Nesměly být zpívány mnohé národní písně, zejména ovšem národu nejdražší píseň „Kde domov můj“. Z veřejných knihoven byly vyloučeny veškeré knihy, které by byly svým duchem živily a posilovaly národní hrdost a věrnost. Byly to zejména knihy líčící slavnou dobu husitskou a knihy s legionářskou thematikou z doby 1. svět. války. Také ze zdejší veřejné knihovny bylo vyloučeno velmi mnoho knih, mezi nimi téměř celé dílo Al. Jiráska. Vyloučené knihy měli být odeslány okresnímu úřadu do Přeštic a tam být zničeny. Ve zdejší obci byly sice knihy dle úředních seznamů z knihovny vyloučeny, ale jen staré a opotřebované byly odeslány ke zničení. Zachovalé knihy byly pečlivě zabaleny do dvou velkých balíků a uchovány nad chrámovou lodí chrámu sv. Vavřince, kde se sbíhají gotická žebra chrámového klenutí. Nebezpečí bylo v tom, že ve všech knihám byla na mnoha listech otištěna úřední razítka knihovny, která v normální době mají chránit knihu před zcizením. Seznamy knih tehdejší knihovník V. Chudáček za pomoci Frant. Křišťana přepsal, uschované knihy prostě vynechal a jen ty, které byly odeslány ke zničení červeně přeškrtl. Když však po atentátu na říšského protektora Heidricha byli gestapem hrdinové, pachatelé atentátu ve sklepení (kriptě) pod pravoslavným chrámem v Praze a tam v přestřelce zastřeleni, začali Němci prohledávat všechny kostely na území Čech a Moravy. V té době bylo nutno rychle knihy z chrámového klenutí odstranit. Proto byly v noci z chrámového klenutí odneseny, pečlivě zabaleny do plechových krabic a zakopány v koutě školní zahrady za márnicí. To bylo v r. 1944, v době, kdy se již blížila porážka Němců, tito však byli nejzuřivější, popravovali české lidi bez jakékoliv viny, vyhladily Lidice a Ležáky. Počítalo se, že již knihy do konce války v zemi vydrží bez úhony. Protože však knihy zůstaly v zemi přes celou zimu a jarní tání, dostala se voda do krabic a při vykopání v květnu r. 1945 byly zničeny.
Také obecní kroniky měly být dle nařízení Němců odeslány k okresnímu úřadů do Přeštic ke zničení. Během války nebyla obecní kronika psána. Tato naše kniha však válku přečkala, neboť byla starostou obce Jaromírem Ceplechou rozdělena na dvě části, z nichž jedna v Původních starých deskách (opis této kroniky pořízený z části manželkou říd. učitele Terezií Kramlovou, ř uč. v. v. Jos. Čekanem a z části pisatelem těchto řádků V. Chudáčkem) byla odeslána do Přeštic ke zničení, zatím co prvopis opatřený novými deskami byl uchován ve špičce věže a později jí měl Jaromír Ceplecha star. obce ve svém domku. Mezitím jí měl v úschově také rolník Jan Mašek a když byl v Nepomuku uvězněn, protože si na černo zabil a s rodinou snědl vlastního vepře, byla tato kniha dána do úschovy J. Ceplechovi. Ve slavných květnových dnech r. 1945 přinesl občan Jan Mašek od Jar. Ceplechy tuto knihu na náves ve chvíli vítáni našich osvoboditelů, sovět. tankistů. Na lavičce pod lipami učinil první ruský zápis do této knihy velitel 1. ruského tanku, který vjel do naší obce.
Velmi slavné, upřímné a v pravdě bratrské uvítání příslušníků slavné Rudé armády, kteří přijeli v tancích směrem od Sedliště, bylo provedeno u slavobrány, která byla postavena na silnici před hostincem čp. 13 u Brabců. Vítali jsme je nejen chlebem a solí jako nejvzácnější hosty, ale občané snesly i mnoho různých sladkostí a dobrot i uzeného masa a i o pití nebyla nouze. Den před tím jsme podobným způsobem na tomtéž místě uvítali také příslušníky americké armády, kteří obsadili Nepomuk a naší obcí pouze projížděla dvě jejich auta, aby zajali oddíl Němců, který se ještě zdržoval v Sedlišti. Rozhraní mezi americkým a sovětským pásmem zde tvořila trať Plzeň-Č. Budějovice. V následujícím dni přijel do zdejší obce ještě silný sovětský dělostřelecký oddíl a oddíl zásobovací. Obec se proměnila ve vojenský tábor. Na různých místech na návsi stálo asi 12 těžkých ruských tanků a v polích kolem obce byla postavena ruská děla připravena k palbě. Pro zajímavost uvádím, že obsluhu děl která stála U lipiček na Bejnovic poli u hřbitova a na Modračkovic poli na vršku u vili, tvořili většinou sovětští vojáci mongolové. Velitel sovětských oddílu ve zdejší obci plukovník bydlil v čp. 42 u V. Máňovce. Ruská auta a sovět. vojáci byly téměř ve všech domech v obci, které měli dvory a dvorky.
Kolem obce stály všude sovětské stráže.
Stráž v Hatajovic lesíku za sokolským cvičištěm zastřelila v obilí německého vojáka, který se patrně jako mnoho jiných němců ve dne ukrýval v lesích a za noci se snažil dostat k západním hranicím a do Německa. Zastřelený Němec je na okraji tohoto lesíka mělce zakopán. Pro zajímavost uvádím, že dva Němci jsou zakopáni také v Kováříkovic dolině nedaleko hájovny u sv. Vojtěcha a jeden německý důstojník v kamenité pasece. Tyto Němce našli strážní našeho revolučního místního národního výboru již v lese mrtvé a tam je zakopali. Je pravděpodobné, že se tu Němci zastřelili buď sami ze strachu před sovět. vojáky nebo v nějakém vzniklém sporu vzájemně. Další dva Němci byly zakopáni v horním lesíku Hatajovic tyto zde bez soudu zastřelili američtí vojáci v pískovně a na místě je jen mělce zahrabali. Oba Němci byly chyceni ve Vinné Hoře při hledací akci provedené strážemi revoluč. nár. výboru. Hledací akce zde byla provedena proto, že tu v neděli dopoledne vedl asi 18ti letý Ladislav Rutzle ze Srb jednoho Němce chyceného někde v okolí Srb do úřadovny MNV ve Vrčeni za účelem předání do americ. zajetí do Nepomuku, ale odzbrojený Němec uprchl, se tu na cestě rychle obrátil, proti nezkušenému chlapci, který šel těsně za ním, hochovi vytrhl pušku, silně jej udeřil do hlavy a utekl. Zkrvavený chlapec přiběhl potom do úřadovny MNV ve Vrčeni. Zde uvedené přepadení se stalo pod Vinnou Horou v místech, kde se řeka nejblíže přilévá k cestě (asi 150m pod Barochovic mlýnem v lukách).
Ve slavných dnech, kdy zde v obci i širokém okolí na východní části dlely oddíly slavné osvobozenecké rudé armády byl požádán velící plukovník bydlící v č. 42 ve Vrčeni, aby pro věčnou paměť napsal něco do naší pamětní knihy.
V době, kdy zde dlely sovětské oddíly, zemřeli v okolních obcích Dvorci a Srbech 3 sovětští vojíni. Dva zemřeli ve vojenském polním lazaretu ve Dvorci, třetí zemřel následkem těžkého zranění při neopatrném lovu ryb v Úslavě prováděném ručními granáty v Srbech. Všichni tři byli pohřbeni v levém západním rohu zdejšího hřbitova do jednoho poměrně mělkého hrobu. Byl to prostý polní pohřeb bez vojenských poct. Zemřelé přivezli na vozech bez rakví, tak uložili do společného hrobu a zaházeli. Škoda, že se nám nezachovala ani jména těchto našich slovanských bratří, kteří zde zůstali ve středu našich zemřelých snad proto, aby nám i budoucím našim pokolením jejich společný hrob stále připomínal, že to byli naši ruští bratři, z jejichž rukou jsme přijali naši svobodu a kteří vítězství svobody naší vlasti posvětili svou krví.
Sovětské oddíly byly ubytovány ve zdejší obci po dobu 14 dnů, potom odjely směrem k východu, protože pásmo po obou stranách trati bylo prohlášeno za demarkační a bylo bez vojska. Za svého pobytu ve zdejší obci uspořádali zde příslušníci oddílu jeden velmi zdařilý programový večer v hostinci U Brabců. Na tomto večeru vystoupil jejich umělecký soubor s ukázkami akrobacie, tanců a zpěvu. Sál U Brabců byl doslova nabyt a místní občané již zde seděli každý se svými Rusy, kteří bydleli na jejich dvoře. Pro zajímavost uvádím, že všichni sovět. vojáci zde byli ubytováni jako v poli a spali vesměs venku na dvorech nebo vedle děl a tanků. Protože však počasí bylo neobyčejně teplé a bez deště, bylo to dobře možné. Mimo uvedený programový večer uspořádal velící ruský plukovník hostinu ve velké farní jídelně. Na tuto hostinu pozval řadu zdejších občanů a funkci tlumočníka tam jistě dobře obstaral major Veličkin. Několik dnů před odjezdem uspořádal velící plukovník jakousi slavnost sbratření na návsi pod lipami, kde byly narychlo zřízeny lavičky. Při slavnosti pronesl obsáhlý ruský projev. Škoda jen, že jsme mu jen málo rozuměli. Za vrčeňské občany mu krátce poděkoval zdejší občan, řezník Vojtěch Jedlička, který byl za 1. sv. války v ruském zajetí a z té doby uměl ještě trochu rusky mluvit. Po této slavnosti pozval soudruh plukovník všechny přítomné děti na dvůr k Máňovcům a tam je pohostil čokoládou.
Příslušníci vojenských oddílů byli všeobecně ke zdejším občanům štědří. Mnohá děvčata od nich dostala látku na krásné hedvábné šaty, jiní dostali podrážky a mnohé jiné věci, které sovět. vojáci rozdávali ze své bohaté váleč. kořisti, zejména z Berlína.
Ve slavných dnech vítězství byla ve zdejším okolí likvidována také armáda zrádného ruského generála Vlasova, která byla zorganizována hlavně ze řad ruské protisovětské emigrace v Německu s určením bojovat po boku Němců proti vlastnímu národu. Tato armáda sice ve dnech revoluce bojovala v Praze proti Němcům po boku našich lidí, potom však rychle ustoupila před sovětskými oddíly z Prahy na západ. Střediskem jejich oddílů zde na Nepomucku byla obec Čmelíny. Tam rozpustili do polí mnoho svých koní a snažili se dostat sami na západ. Mnoho však jich tu bylo zajato a vedeno přes Vrčeň k východu do sovětské zóny do zajetí. Snad tu byl tu zajat i sám zrádný generál Vlasov.
Asi 3. den po příchodu sovětských oddílů do zdejší obce sešli se v zahradě u Drajerovic vily ve Dvorci styční důstojníci -generálové sovětské a americké armády a jistě mimo hostinu zde měli důležitá jednání. Dle tvrzení některých občanů prý zde americký generál předal sovětskému generálu zajatého zrádného generála Vlasova. Při této schůzce vystřelila sovětská protiletadlová děla umístěna na Bejnovic poli u hřbitova čestnou salvu několika ran. Když po dvou týdnech pobytu ve zdejší obci odjížděli sovětští vojáci, bylo mnoho upřímných slz jak na straně zdejšího obyvatelstva tak na straně sovětských vojáků, neboť tu během té krátké doby došlo ke skutečnému sbratření. Pisatel těchto řádků si sám poplakal při loučením se sovětským vojenským kuchtíkem, který vařil pro řadu důstojníků v domě čp. 1. Ruští se s námi objímali a líbali a zejména s dětmi se loučili jako s vlastními.
Po celou dobu 2. sv. války byly obyvatelstvu vydávány potraviny jen na ústřižky potravinových lístků. Ve zdejší obci vydával tyto lístky v r. 1939-1940 starosta obce Jaromír Ceplecha, později, když Němci poznali, že je vydáváno potravin daleko více, než oni měli propočteno, bylo hospodaření s lístky velmi zpřísněno, zavedeny přísné kontroly a vydávání potravinových lístků bylo uloženo téměř ve všech obcích učitelům. Od té doby vedl celou zásobovací agendu ve zdej. obci řídící učitel Vojtěch Chudáček za pomoci učitelů Františka Křišťana, Václava Herouta, dříve Ladislava Syrového a učitelky Růženy Bufkové. Po celou dobu až do konce války v této rozsáhlé agendě vypomáhal také pensionovaný československý štábní kapitán Alexander Veličkin, původem ruský legionář z první sv. války. Mimo lístky na všechny druhy potravin a mléko byly vydávány též lístky na kuřivo (tabačenky) jen mužům, dále lístky na mýdlo, na oděv a různé poukazy na žádosti občanů jako poukazy na různé druhy textilií delší životnosti jako na povlaky, sypky, záclony apod., dále poukazy na různé druhy obuvi. Nevěstám byly vydávány zvláštní lístky nadepsané výbava pro nevěstu, kromě toho odběrné lístky na potraviny opravňující k nákupu omezeného množství potravin na svatební hostinu. Pro zajímavost uvádím příděly některých druhů potravin na jedno období trvající 4 týdny. Dospělé osoby měli příděl másla na 4 týdny 6 dkg, děti do šesti let 35 dkg, přitom však děti byly bez přídělu sádla, kterého dospělí dostal 8 dkg. Umělých tuků byl příděl dospělých 25 dkg, děti do jednoho roku byly bez přídělu. Mléka dostal dospělí na den 1/8 litru, malé děti až do 1,5 litru. Příděl masa a mastných výrobků byl 1,20 kg, nejmenší děti byly bez přídělu. Prostě ve všem byly příděly velmi skromné, i na uhlí – jen 12 q hnědého neb krácené množství černého pro domácnost na jeden rok. Velmi dobré přitom bylo, že dávky na ústřižky potravinových i jiných lístků každý spotřebitel skutečně bez obtíží ke koupi dostal (čekací fronty za 2. svět. války nebyly téměř vidět).
I když na potravinové lístky vesměs velmi malé příděly, lze s určitostí tvrdit, že v období 2. svět. války nebylo ve zdejší obci nikoho, kdo by byl trpěl hladem, neboť přes všechny přísné soupisy i kontroly místní obyvatelé chovali tajně (říkalo se „načerno“) velké množství slepic i vepřů, načerno se pak vepři zabíjeli i prodávali a slepice snášely vejce, která se nemusela povinně odprodávat do sběru. V soupisu přihlášené slepice podléhaly povinné dodávce vajec – 60 kusů za rok. Zemědělcům bylo místo lístků na chléb a mouku vydávána mlecí povolení napřed na 25, později 22 kg chlebového obilí na osobu na 4 týdny. Ve mlýnech se ale na shromážděná mlecí povolení po nocích semlelo 2x i 3x větší množství než na kolik zněl součet mlecích povolení a tak nejen zemědělci měli mlýnských výrobků dostatek, ale možnost semlít „načerno“ měl každý, komu se podařilo sehnat (za pracovní pomoc neb peníze) od zemědělců chlebové obilí. Kdo neměl obilí, měl možnost si ve mlýně koupit mouku, kterou mlynáři získali z měřičného (naturální poplatek v obilí) za semletí neb z nakoupeného obilí. Spotřebitelé své dávky mouky nakupovat nejen v obchodech ale i ve mlýnech. Tak se mouka prodávala ve mlýnech veřejně a nehrozilo-li právě nebezpečí kontroly, dávali mlynáři a mlynářští proti odevzdaným lístkům mouku i v několikanásobném množství ovšem za ceny často značně zvýšené, takže lidem sice na jedné straně pomáhaly a také je ovšem okrádali a sami bohatli. Protože i pekaři měli možnost nákupu mouky „na černo“ ve mlýnech, prodávali ani zase často značné množství dražšího chleba bez lístků a tím ovšem také na úkor kapes spotřebitelů, hlavně dělníků.
Do zdejší obce dojíždělo mnoho lidí z Plzně za nákupem volného chleba, mouky, masa i brambor. Ve mlýně ve vsi (čp. 16) byl tehdy stárkem František Liška, původem z Dožic. Tomu mnoho lidí vděčí, že i ti, kteří třeba pro neoblibu neb nedůvěru nemohly dostat mouku od pana otce Barocha, dostal ji večer neb v době, kdy nebyl mlynář doma od stárka Lišky. Podobně pomáhal lidem i mlynářův syn mládek Miloslav Baroch. Byla-li mouka prodána a kontrola nikoho nechytila, byl i pan mlynář spokojen, neboť ve mlýně nesmělo být více obilí a mlýnských výrobků než na kolik zněl součet mlecích povolení, která právě byla t.č. ve mlýně.
Po celou dobu trvání II. světové války museli zdejší občané muži provádět noční hlídky. Každou noc hlídali 2 muži od večera do půlnoci, 2 od půlnoci do rozednění. Stanoviště hlídek bylo v létě na skalce nad Růžičkovic pilou, v chladných obdobích a v zimě v obecním domku „baráčku“ v Plaňkách, kde byla strážnice vybavená 2 dřevěnými pryčnami. Členové hlídek se museli podpisovat do zvláštního sešitu k tomu určenému a tamtéž zapisovat pozoruhodné události, k nimž během noci došlo.
Když se začala hroutit německá východní fronta a velmi rychle se posunovala zpět na západ, stěhovali Němci válečné uprchlíky z východních části říše i do naších zemí. Pro tyto válečné hosty, jak je Němci nazývali, musely být uvolněny mnohé české školy. Do zdejší k ubytování nejdříve 97 lidí, kteří byli vlastně válečnými zajatci Němců a pracovali v německých továrnách na území nynějšího Polska. Byli to civilní obyvatelé z válečných území okupovaných Němci. Z nich bylo 94 Rusů (mužů, žen i dětí), 2 Francouzi a 1 Polák. Tito první váleční uprchlíci zde byli velmi srdečně přijati. Jakmile se místní obyvatelé dozvěděli, že jsou to Rusové, začaly se ze všech stran scházet dary a bylo po bídě. Sešlo se mnoho bochníků chleba, celé tlačenky a mnohé jiné. Mlynář Šmerák ze Dvorce vzkázal pisateli těchto pamětí, tehdy zásobovacímu referentu v obci, že dodal k místnímu pekaři Boušemu 100kg pšeničné mouky na přilepšení uprchlíkům. Proto zde tito skuteční hosté dostávali denně bílé pečivo. Hned v den příjezdu těchto uprchlíků se v učebně 1. třídy zpívalo i tančilo. Několik ruských děvčat bylo tanečnicemi našich domácích chlapců a mladí Rusové zase při hudbě tahací harmoniky vytáčely zdejší děvčata. Avšak již 3. den pobytu těchto válečných uprchlíků v naší škole se sem dostavili 2 důstojníci gestapa, všem dospělým uprchlíkům snímali otisky prstů, prohledali celé knihy zatykačů a oznámili, že se zde tito uprchlíci dlouho nezdrží, že budou přesunuti někam na práci. Skutečně již 5. den odjížděli odpoledne tito naši skuteční přátelé na jiné, nám neznámé místo.
Po odchodu Rusů zůstala naše škola asi 2 týdny prázdná. Všechny místnosti však museli být znovu vydrhnuty a sláma na podlaze (ku spaní) vyměněna. Potom se do školní budovy nastěhovalo asi 110 Němců, opět ženy s dětmi a málo starších a starých mužů. Protože však ubytování takového počtu lidí bylo i na válečné poměry velmi špatné, byla již 3. den větší část uprchlíků rozdělena po skupinách do sousedních obcí. Zde ve Vrčeni jich zbylo asi jen 30. Ti pak byli během týdne rozděleni do volných soukromých bytů. Potom zde bydleli tito němečtí váleční uprchlíci u Chejlavů, u Martínků, u Voblizů, u Kozáků, u Kováříků i jinde.
Původní velitel uprchlického tábora, bývalý něm. major v záloze -něm. řídící učitel, který ještě ve II. svět. válce bojoval v Rusku u Velikých Lůk - Walentin zůstal bydlet v kabinetě ve školní budově. Když již byla porážka Němců naprosto jasná, dostali uprchlíci pokyn, aby se dobrovolně přesunuli k západu blízko bavorských hranic. Tam jich také větší část odjela. Část jich zůstala na vlastní odpovědnost zde v obci. S povozem, který je dovážel se hned vrátil bývalý velitel tábora Walentin, který vyprávěl, že měli být ubytováni v nějaké škole, kde jich již bylo tolik, že museli spát na holé podlaze v sedě s pokrčenýma nohama. Uprchlíci, kteří zde byli i po revolučních dnech po 5. květnu 1945 (3 zámožné rodiny) byli odvedeny k soustředění do Nepomuku, kde asi 5 týdnů nuceně pracovali na Borku. Protože tu byli polští státní příslušníci, byly jim zde pak vydány jejich zajištěné věci a oni odjeli s americkými vojáky asi do západního Německa.
Po uvolnění školní budovy válečnými uprchlíky nastěhoval se do této štáb „SS“, který zde rozložil po stolech přinesených z hostince podrobné mapy a připravoval zde plány záchytné fronty proti postupující vítězné Rudé armádě. Tento štáb se však zdržel v obci pouze 36 hodin, načež naložil své mapy i přístroje a odjel směrem k německým hranicím, neboť raději volil zajetí u Američanů než u Rudé armády. S oddílem (štábem) „SS“ odjel i bývalý velitel uprchlického tábora Walentin se svou ženou a švagrovou.
Válka a německá okupace přinesly našemu národu mimo národnostní útisk i mnoho utrpení a vyžádaly si i desetitisíce obětí na životech z řad českého a slovenského lidu. Z naší obce ztratili život 3 dobří lidé. Dne 16. září 1942 byl popraven nebo následkem utrpení zemřel v koncentračním táboře v Dachau František Chodora, osmadvacetiletý truhlářský dělník, který byl zavlečen Němci do koncentračního tábora proto, že byl asi zapojen do některé vlastenecké skupiny, které pracovaly na území bývalé republiky proti Němcům a hlavně asi proto, že se Němci o něm dozvěděli, že bojoval jako komunista v mezinárodní brigádě ve Španělsku na straně demokratů proti fašistickému generálu Frankovi. Po porážce demokratických sil ve Španělsku se vrátil na území protektorátu Čechy a Morava, ale nikoliv do Vrčeně, neboť zde o něm každý věděl, že se zúčastnil bojů ve Španělsku a bylo by ho německé gestapo jistě hned vyslídilo. Zdržoval se prý v Plzni, ale ani tam neušel svému nešťastnému osudu. Tento mladý člověk byl asi prvním komunistou ve zdejší obci, věděl jistě proč. Prožil totiž opravdu velmi neradostný život dítěte bez rodičů a bez domova, život plný bídy a ústrků. Otec mu zemřel hned začátkem 1. světové války v srbském zajetí asi 2 měsíce po narození syna Františka. Nespatřil tedy nikdy tento otec syna a syn otce. Ovdovělá matka se brzy znovu provdala, ale otčím se s matkou špatně snášel a syna Františka vyhnal z domova. Proto byl hoch vychován a většinu života prožil u své babičky A. Krupkové, která se do zdejší obce vrátila z Vídně jako vdova po rakouském železničáři a z Rakouska dostávala malou vdovskou pensi. Bydlela stále v malé chaloupce Kuchyňků na Drahách čp. 50. Po vyučení byl hoch dlouhou dobu bez práce i bez prostředků a to ho přivedlo do řad komunistů, kteří bojovali proti kapitalistům i do Španělska, kde bojoval se zbraní v rukou, byl raněn, později zajat Frankovými vojáky a v zajetí měl být popraven. Podařilo se mu uprchnout ze zajetí a dostat se do Francie do léčení. Potom šel znovu na frontu ve Španělsku, znovu bojoval, po porážce španělské revoluce se šťastně vrátil do vlasti, ale vítězství dělnické třídy se nedočkal, neboť 16. září 1942 v koncentračním táboře v Dachau dotrpěl- zemřel nebo byl německými fašisty zastřelen.
Dne 17. dubna přišel při výkonu služby o život zdejší občan 26letý Václav Bohatý, strojvedoucí původem z Velešic u Horažďovic. V té době lítala již nad územím protektorátu četná letadla americké armády bojující v Německu. Letci měli za úkol ničit komunikace a znemožňovat Němcům přesuny vojsk a dopravu vůbec. Poctivý a dobrý člověk Václav Bohatý táhl se svou lokomotivou osobní vlak s dělníky z Plzně. Na trati mezi Koterovem a Plzencem však byl tento vlak napaden americkými hloubkovými letci, kteří prostřelili lokomotivu a při tom zastřelili i V. Bohatého. V témže vlaku přišel podobným způsobem o život i občan Motejzlík z Tojic. Očití svědkové vyprávěli, že chtěl vlakem dorazit do místa, kde trať vede hlubokým průkopem a tam teprve zastavit, ale byl před samým průkopem zastřelen. Po něm zde zůstala třiadvacetiletá mladá vdova s dcerkou 1? roku starou.
V době, kdy již zdejší obcí kvapně projížděly prchající oddíly německé armády ustupující před vítěznou Rudou armádou, byl nelidským způsobem zavražděn ranou z pistole do týla zdejší pokojný občan rolník Jan Kovařík na silnici u Nepomuku - proti sportovnímu stadiónu. Německý vrah - šikovatel vrátil se do zdejší obce ze Dvorce, kde měl jeho oddíl krátké zastavení a s pistolí v ruce si vynutil na starostovi obce Jaromíru Ceplechovi vydání bryčky s párem koní. Dle pořadí koní pro válečné účely určil starosta jednoho koně a bryčku rolníka Františka Voblizy, druhého koně rolníka Jana Kovaříka. Nešťastní Jan Kovařík z obavy, aby nepřišel o koně se rozhodl, že s koňmi pojede a vrátí se jako mnoho rolníků z Rokycanska. Německý vrah však měl v úmyslu naložit a vést mladé německé ženy, válečné uprchlice, které s oddílem odjížděli do Bavorska, chtěl se patrně cestou s nimi „bavit“ svým způsobem a proto nechtěl mít na bryčce svědka. Proto cestou bral rolníku Kovaříkovi opratě a chtěl ho shodit z bryčky. Protože statný Kovařík opratě nevydal a shodit se nenechal, zbavil se ho zvrhlý Němec. Stalo se to při setmění 26. dubna 1945. Když občané z Nepomuku našli zavražděného J. Kovaříka a zpráva o vraždě došla do Vrčeně, vydalo se několik vrčeňských občanů a s nimi i bývalý velitel uprchlického tábora Němec Walentin stíhat vraha. Dojeli až za Žinkovy, ale vrátili se s nepořízenou. Český četník je varoval, aby dále nejezdili, že by mohli sami přijít o život. Pohřeb zavražděného se konal v neděli, kdy měla být pouť u sv. Vojtěcha. Pouť se nekonala pro značné nebezpečí ze strany hloubkových amerických letců, ale odpoledne na pohřbu J. Kovaříka byla obrovská účast občanů z širokého okolí. Nad pohřbem přelétla hloubková letadla, ale nestřílela. Nad otevřeným hrobem zavražděného byla na příkaz a odpovědnost říd. učitele opět poprvé hrána přísně zakázána a všem Čechům nejdražší píseň „Kde domov můj“. Celý pohřeb vyzněl jako protest proti zvůli Němců v naší vlasti. Brzy po osvobození se konala u jeho hrobu velká vzpomínková oslava za účasti občanů z širokého okolí. Jméno Jana Kovaříka se stalo symbolem našeho národního utrpění v době německé okupace.
Počátkem roku 1945 zemřel - byl němci popraven patrně v plynové komoře v koncentračním táboře v Osvětimi zdejší pokojný občan, poslední žid v obci, Adolf Goldscheider. Tento 64 roky starý pokojný člověk zde zůstal na službě (asi jen na stravu) ve své rodové chalupě u řezníka Vojtěcha Jedličky, který jejich bývalou chalupu koupil. Panu Jedličkovi vychoval všech 7 synů - všem dělal trpělivou chůvu. Podle nařízení Němců nosil poslušně na zádech židovskou žlutou hvězdu. V říjnu r. 1943 dostal nařízení, aby se všemi svými cennými věcmi (včetně peřin) se dostavil do Terezína. Tam pobyl asi 1 rok v židovském soustřeďovacím táboře a na sklonku roku 1944 byl transportem odeslán k likvidaci. Jistě mnoho vytrpěl a byl popraven, aniž by se proti Němcům dopustil sebemenšího přestupku jen proto, že byl žid.
Během 2. svět. války se do této kroniky nezapisovalo, neboť kroniky byly z obcí staženy a uloženy na okresních úřadech. Zde ve Vrčeni se válečná kronika psala do zvláštního sešitu. Kronikářkou tehdy byla Růžena Bufová. Po válce v r. 1946 byl zvolen kronikářem absolvent stavební průmyslovky Jiří Míčko. Ten však žádné zápisy neučinil a není vyloučeno, že ani o tom nevěděl, že mu tato funkce byla přidělena. Možná také, že nepsal kroniku proto, že se necítil být obci dlužníkem, neboť si politicky „přišel na své“. Ač byl typicky proletářského původu a jeho otec byl horlivým členem strany KSČ, sloužil na vojně jen v pracovním oddílu (trestaneckém) v Jáchymovských dolech, kam byly za trest přidělováni jen vyložení reakcionáři. Po šesti letech byl zvolen znovu kronikářem říd. uč. Vojtěch Chudáček, který tuto kroniku vedlo od r. 1935.
Ten ale mimo jiné vykonával v té době funkci 1. účetního a pokladníka vyvíjejícího se JZD. Tehdy se učitele nikdo neptal, chce či může-li funkci vykonávat. Funkce se prostě přidělovaly. Tak se stalo, že v kronice vznikla značná mezera, kterou kronikář vyplnil z části v roce 1962 (str. 115-122), z části až v r. 1968. Proto také v zápisech z let 1945-1960 chybějí záznamy méně významných událostí - počasí apod.
V r. 1940 byla povolena a započata a v r. 1941 dokončena stavba barokní vily čp. 119. Daly si ji zde vystavět 2 sestry, dcery statkáře Šlajse z Plzně. Starší z nich Anna, provdaná za Alexandra Veličkina, štáb. kapitána česl. armády ruského původu, mladší Marie, provdaná za nadporučíka Láku. Obě rodiny se do nové vily nastěhovaly 17. 12. 1941. Přibližně ve stejné době postavil si hajný Josef Sládek rodinný domek se stodůlkou (čp. 180) na parcele č. kat. 138, kterou koupil od pana Blovského, držitele domku čp. 36 na drahách.